fajnOVA? || Můj život v Ostravě

Už je to skoro měsíc a půl co jsem na koleji v Ostravě a tak nějak svádím boj se studiem na VŠB-TUO. Popravdě se mi do tohoto článku ani moc nechtělo, je tak jiný než všechny, které jsem už a blogu publikovala. Každopádně pokud nejste zvědaví na moje pocity a výlevy tak tento rovnou přeskočte, bude totiž právě o nich – o emocích a pocitech, které mě tu sužovaly na začátku mého pobytu.

Vezměme to tedy od začátku. Někdy v polovině června přišel dlouho očekávaný dopis z Ostravy. Samozřejmě nešlo o nic jiného než Rozhodnutí o přijetí, ve kterém stálo „ke studiu na této vysoké škole jste přijata“. To byla vlna radosti, i v den zápisu to byla radost vlastně celé prázdniny jsem to brala jako hotovou věc, prostě půjdu do Ostravy na koleje, však co ono se to nějak poddá. Bohužel ale nadešel i poslední týden prázdnin a realita mě nějak začala dohánět. Spousta zařizování, nakupování, přemýšlení co s sebou – byl to děs, ale zvládala jsem to nebo se o to alespoň snažila. Nejhorší vlna emocí se dostavila večer před odjezdem, byla jsem zoufalá, brečela jsem do polštáře, brečela jsem mamce na rameni. Prostě se mi z domu nechtělo.

Vůbec nejhorší byl ten pocit všudypřítomné nejistoty. Jedu úplně do cizího města, úplně do neznáma! Jak to zvládnu?! Asi tak by se daly shrnout mé myšlenky ten večer i následující ráno. Naši mě vezli na vlak, opět pláč a hysterie. No co se dalo dělat, emocím člověk neporučí, takže jsem i přes udivené pohledy všech kolemjdoucích zůstala sama, ubrečená na nádraží a čekala na správný vlak. Úspěšně jsem dorazila do Ostravy, nasedla na správný autobus a vydala se směrem ke kolejím. Zde jsem se ubytovala, dostala jsem klíče od pokoje, vyzvedla si ložní prádlo, vešla na pokoj a pádila do školy. Abych to uvedla na pravou míru, já byla ve škole už 29. srpna, protože jsem byla ještě zapsaná na přípravný kurz matematiky, který se konal 14 dní před zahájením školního roku. Na kurzu to šlo docela dobře, už jsem nebyla ani tak vystresovaná. Každý den po skončení kurzu jsem se šla projít do města, někam na jídlo a tak jsem zabíjela každé odpoledne od pondělí do čtvrtka. Každý víkend doma jsem si užívala.

Jelikož jsem tu byla tak brzy, měla jsem na koleji celou buňku pro sebe, tzn. pokoj, se kterým mám společnou koupelnu byl prázdný a druhá postel v mém pokoji taky. Každý večer, když jsem si volala s našima jsem si stěžovala, že tu prázdno a že tu nikoho nemám a jsem tu tak sama. Nicméně nastalo 12. září den zahájení akademického roku a s ním i nejočekávanější překvapení, všechny „nové“ spolubydlící. Nové je v uvozovkách schválně, protože nová jsem tu byla hlavně já. Všechny holky jsou už ve druháku a všechny se znají, což v jednoduchosti znamená, že jsem tu forever alone, ještě víc než když jsem tu byla sama. Konverzace s mou spolubydlící na pokoji, i přes ten měsíc co už tu jsme, zůstává na úrovni – Ahoj, Dobré ráno, Mám ti zavřít dveře/okno a další spíš zdvořilostní fráze. Na druhou stranu vím, že tu někdo je a nemusím tady poslouchat takový to tupý ticho, co je v místnosti, když jste tam sami.

Můj kulturní život je tedy na bodě 0. Né, že by nebylo kam jít, ale spíš není s kým. A já vám nevím, mně je prostě blbé jít na party sama. Ať si říká, kdo chce, co chce. Možná si říkáte, že když už nemám kámošku ve spolubydlící, tak mám ještě spolužáky. Ano mám, ale ono se docela špatně seznamuje, když máte přednášky v 500 lidech. Fajn na cvičení, chodíme ve skupinách, ale tam už jsou lidi většinou rozskupinkovaní a znáte to, prostě nikdo moc další lidi nepřijímá. Ale seznámila jsem se alespoň s jednou holčinou, tak ty hodiny nejsou taková pruda.

Ve finále to vypadá tak, že většinu socializace mám jen přes skype nebo telefon s našima a s přítelem, sem tam s někým na fb. Aspoň, že máme ty moderní technologie, jinak bych se tu asi zbláznila, ale musím říct, že má socializace se začne ubírat správným směrem, protože tento týden si máme jít někam sednout se spolužáky ze skupiny. Tak mi držte palce, ať neskončím jako tragéd ;).